Situace, která se děje, není nikdy tak strašná, jako příběh, který okolo ní vytvoříme. Vy, nebo druzí. Musím přiznat, že tohle jsem si začala uvědomovat až teprve na základě toho, že jsem sama byla tvůrce dramat. Minimálně uvnitř mně. Ale často i navenek.
Žádná situace není nikdy tím, co se okolo ní vytvoří.
Představte si zcela obyčejnou situaci z běžného života. Váš pes se vykadí na trávník na přelidněném sídlišti. Vy kráčíte k bobkům, abyste je sebrali. Ale zrovna je tam spousta svědků. Jediné co se stalo je, že pes se vykadil na trávník, vy to jdete sebrat, a hodit do koše. Jenže co čert nechtěl, jedním ze svědků je postarší paní, která už od rána hledá záminku vyventilovat svůj vztek a frustraci, protože ten její fakt nefunguje, jak ona chce. A tak přistoupí k hromádce bobků na trávníku, zcela ignoruje skutečnost, že k té samé hromádce jdete vy s pytlíkem na ruce, a zcela seriózně pronese: “ To je skandál, psi si tady serou na trávník, někdo to vyšlápne, donese to domů a všichni tam umřou na otravu psím hovnem!” A to je živná půda pro muže středního věku, který je už pět let otrávený ze své práce a stále hledá větší problém, než je jeho situace. A tak proč se nechytit příležitosti a neříct: “To je tady pořád, samá hovna na trávníku a nikdo to neřeší!” A paní přikyvuje. A přistupuje atraktivní dáma, asi tak třicítku na krku, která je prostě hoch a všechno musí být hoch a pronese v duchu hoch: “Já bych ty psy zakázala, vždyť tady se nedá vůbec chodit!” No a už to jede.
Pokud nestojíte pevně v sobě, vůbec bych se nedivila, kdybyste i vy zapomněli, že na začátku příběhu byla prostá skutečnost, že pes se vykadil.
Je naší volbou, zda spotřebujeme svoji energii na poslouchání dramatických příběhů ostatních ohledně situace, která nastala, nebo jestli si prostě řekneme, že na trávníku jsou bobky a sebereme je. Každý, kdo něco říká, do situace vkládá jen svoji projekci. S pravdou a realitou to má málokdy co společného. Je to uspokojování svého příběhu, ne pokus pomoci a najít řešení.
Všimla jsem si, že dramatizování situací dělají nejčastěji lidé, kteří se buď nudí, nebo utíkají od svého pytle hnoje. Protože ponořit se do něj je mnohem složitější a pomalejší, než okomentovat každý h***o na trávníku.
Přeji vám, ať všechny ty emocionální průjmy stékají po vaší bublině přesně tam, kam mají.
