A co když se rozsvítí?

Dlouho jsem si myslela, že nejtěžší na mojí cestě životem je práce na té části mě, která se mi úplně nelíbí. Nemyslím tím věci, které dělám jinak, než se ode mně očekává, nebo jak mi diktuje společnost. Mluvím o programech, návycích a vlastních dohodách, které mně limitují a brání mi jít v lehkosti a jednoduchosti. Vyžaduje hodně odvahy a odhodlání čelit vlastním stínům, uvědomovat si zrcadlení ze strany druhých lidí a hledat cestu, jak s tím naložit. Stát tváří v tvář pravdě o mně a neutíkat před ní není vždy příjemné, ale je to osvobozující.

Být v objetí, ne obětí

Žít v mentalitě oběti je společností vítanou variantou přežívání. Je to už tak dlouho, že by bylo pošetilé snažit se tady vyplodit nějaké datum, kdy že se to vlastně stalo. Mentalita oběti se předává z generace na generaci jako dědictví a většinu lidí ani nenapadne, že žijou v zajetí. Jedním z důvodů je skutečnost, že chování lidí v módu oběti je společensky považováno za punc sounáležitosti, je oslavováno a hojně podporováno. Bodejť by ne.

Egomysldrama

Tohle jsou přesně momenty, kdy se propadám, nevím proč, a nevím kam. Je to silný nutkavý pocit připojit se k davu mrtvých lidí a po cestě do jámy za městem si s nimi pokecat o tom, jak na prd to je. Všechno. A furt. A ideálně nejdéle v půli cesty najít viníka mého života. Samozřejmě celého, to by jinak nebylo dostatečně trýznivé. Mně to znovu a znovu vždycky překvapí, že tenhle stav přijde. Vždyť já jsem přeci jinde! Mám to jinak! Bla! Bla bla! Bla bla bla! Béééééé!