Žít v mentalitě oběti je společností vítanou variantou přežívání. Je to už tak dlouho, že by bylo pošetilé snažit se tady vyplodit nějaké datum, kdy že se to vlastně stalo. Mentalita oběti se předává z generace na generaci jako dědictví a většinu lidí ani nenapadne, že žijou v zajetí. Jedním z důvodů je skutečnost, že chování lidí v módu oběti je společensky považováno za punc sounáležitosti, je oslavováno a hojně podporováno. Bodejť by ne.říběh znám už dlouho a je myslím docela známý. Svého času koloval i po sociálních sítích a ve svém okolí neznám člověka, kterého by nezasáhl. I mně hned napoprvé přivedl k zamyšlení. Dodnes mi odhaluje další vrstvy a podněty k rozjímání. Zvláště poté, co mi do cesty přišla zcela jiná verze závěru příběhu než ta, která se dostala do oběhu online.
Soukromě jsem si mentalitu oběti zařadila do rodiny manipulace. Je tak jednoduché udržet stádo poslušné, když si samo myslí, že se na zelenou louku nedostane, protože s tou ohradou nic nezmůže. My lidé si dokola navzájem vyprávíme o tom, jak s něčím nic nejde dělat. Dokola si stěžujeme a obviňujeme cokoliv a kohokoliv venku, až se sami ztratíme v tom, kdo, nebo co za náš zdánlivě zpackaný život vlastně může. I kdyby nám někdo teďka tu ohradu zbořil mávnutím kouzelného proutku, my stejně budeme stát na její hranici a neuděláme krok ven.
Proč? Protože i tady platí, že v té nejhlubší úrovni je i za mentalitou oběti strach z vyloučení ze smečky. O tomto hovořím v jedné z přednášek cyklu Cesta za kouřové zrcadlo (téma Strach a mysl). Tak moc se bojíme, že náš někdo označí za banditu, za vyvrhela, nebo minimálně za toho divného, že si raději zvykneme jít s davem, stěžovat si a obviňovat. Nebo sami sebe prostě umlčíme. Tak máme aspoň naději, že nás pozvou na sobotní grilovačku do svých šmoulích domů. Není nám o nic lépe, protože byť nepřiznaná touha po skutečné svobodě je silná. Ale my si zvykneme takhle přežívat. Však ono se to dá zapít, zajíst, nebo případně skočit s padákem.
Být obětí je mentální nastavení. Je to matrice, která se nám vepsala do těla, a která řídí všechny naše myšlenky a neschopnost jednat. Ono to vypadá, že konáme, ale ve skutečnosti je to jen robotické fungování podle nesmyslných pravidel druhých. Jako když chodíte do práce a ani nevíte kam a proč.
Většina z nás v životě poznala pocit oběti. I já a to velmi intenzivně. To co jsem celý svůj dosavadní život odmítala bylo to, co jsem žila. Mentalitu oběti. Zcela vyčerpávajícím a drancujícím způsobem života jsem se snažila přehlušit hlas oběti ve mně. Každá moje myšlenka, každý můj pocit, každá moje zdánlivá akce byla jen demonstrací zakrývání strachu, že někdo pozná, že jsem vlastně jen obětí. Že mám strach, že mně smečka vykopne, když to budu skutečně já. Všechny ty heroické společenské a pracovní výkony byly jen rozptylování sebe sama. Dokonce jsem tomu říkala svoboda. No jo no…
Tak dlouho jsem si to nepřiznávala, až život přišel a prostě to ze mně strhnul. Všechno najednou. V té době jsem často měla pocit, že to nevydržím. Paradoxně na začátku té etapy se umocnila mentalita oběti. Proč zrovna já! Vždyť jsem nikomu nic špatného neudělala! Vždyť třídím odpad! Vždyť přemýšlím hezky! No jo no…
Trvalo to další 2 roky, než jsem přijala cestu ven. Ne pochopila. Ne našla. Ale než jsem přijala to, co jsem věděla. Jedinou cestou ven z mentality oběti je převzít odpovědnost za vše, co je moje, a tím za to, jakou energii posílám do světa. Tím že jakýkoliv můj pocit, moje myšlenka, nebo konání vyvolané bolestí, nebo strachem zastavím v mém poli. Přiznám si to, přijmu a přeměním na něco krásného. I ten nejbolestivější zážitek, který bych si mohla nechat jako alibi pro svoji nečinnost, nebo přehnané jednání vůči druhým. Objala jsem sebe samu.
Čekáte nějakou radu? Nemám. Sama se ještě učím být zodpovědná za svůj život se vším všudy. Za všechno co je moje, protože všechno už navždy bude součástí mně. Tak proč by to mělo stát v koutě a pykat za to jen proto, že já si chci stěžovat a obviňovat druhé? Prostě jsem jen vzala život do vlastních rukou, přestala jsem v sobě omílat všechny hrůzné příběhy o příkoří, přeměnila jsem ty příběhy v sobě na něco užitečnějšího, a život se mi začal otevírat v úplně jiném světle. Jo a k těm radám. Vlastně jednu věc bych vám přála. Abyste ve všem viděli krásu a z čehokoliv krásu tvořili. Když každý zaseje, pak i to globální obětování ztratí sílu.
