Dlouho jsem si myslela, že nejtěžší na mojí cestě životem je práce na té části mě, která se mi úplně nelíbí. Nemyslím tím věci, které dělám jinak, než se ode mně očekává, nebo jak mi diktuje společnost. Mluvím o programech, návycích a vlastních dohodách, které mně limitují a brání mi jít v lehkosti a jednoduchosti. Vyžaduje hodně odvahy a odhodlání čelit vlastním stínům, uvědomovat si zrcadlení ze strany druhých lidí a hledat cestu, jak s tím naložit. Stát tváří v tvář pravdě o mně a neutíkat před ní není vždy příjemné, ale je to osvobozující.
Mnoho let, především v dětství a dospívání, jsem jela v programu poslušnosti. Jakékoliv změny se děly na základě kritiky společensky daných autorit zvenku. Při troše štěstí nenastal křik, ale proběhla velmi dlouhá přednáška o tom, proč to mám mít tak a tak. Nebo prostě jenom padla facka a podmínka, díky které vstoupím zpět do přízně.
Na střední škole (čti: za krále klacka) se moje pozornost začala přesouvat k otázce, proč reaguji tak jak reaguji, proč říkám co říkám a proč konám jak konám. A proč někdy vůbec nekonám. Některé moje části mě prostě začaly tak obtěžovat, že se to nedalo ignorovat. Byl to pěkný maglajz. Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem skončila u svého stínu. Ale ani tentokrát to nebylo ono.
Vlastně jenom začlo velmi dlouhé období bagrování bahna. Neustále jsem nacházela něco co je třeba vykydat, ideálně vyhubit, protože jinak ten život nebude poctivý. No jak říkám, nebylo to ono. Proč? Protože pod rouškou zdánlivé práce na sobě jsem se vlastně jenom dokola hrabala v hnoji. Ba co víc, vlastně jsem tím jen dál budovala svůj obraz navenek tak, jak jsem si myslela, že mně chtějí ostatní.
Musela přijít další etapa. Ne úplně dobrovolná. Život usoudil, že je čas pro něco radikálnějšího a tak mi naservíroval koktejl přímo zázračný! Jestli čekáte pokračování zalité sluncem a dlážděné okvětními lístky, pak vás zklamu. Přišla doba tak radikální pravdy, že jsem někdy myslela, že to nevydržím. Doslova nezůstal kámen na kameni a to na všech frontách mého života. Všechno se začalo hroutit, skončila jsem v absolutní samotě nitra, nebylo kam a k čemu utéct, a nic co nebyla pravda nefungovalo.
Trvalo to dlouho. Po počáteční opakované reakci na všechno to dění z pozice oběti jsem usoudila, že tudy pro mě cesta nevede. A rozhodla jsem se vsadit kartu na sebe. Konečně! Neexistovalo nic jako motivace, nebo impuls zvenku pro to, jak naložím se vším tím bahnem. Už jsem to byla jen já a to nekonečné pole možností.
Byla jsem překvapená, jak se všechna ta práce s mojí temnotou zrychlila změnou úhlu pohledu. Na každou otázku přišla odpověď obratem. Tečka. A teď mazej a přijdi na to, co dělat. A za pár týdnů jsem zažila úplně nový stav, kdy jsem neviděla jedinou věc, kterou bych měla jakkoliv urputně bagrovat. Prostě najednou zmizela všechna alibi, proč nemůžu.
Šťastný konec? Ještě ne…
Viděla jsem, že byť jsem se posunula doslova kvantovým skokem, moje realita vypadala jinak. V rozporu s tím, co jsem cítila. Byl to takový zvláštní pocit, jako kdybyste věděli, jak skvěle umíte vařit guláš, ale žádný jste neuvařili.
Zbystřilo se mi vnímání a tím přišla i jedna z posledních otázek: „Z čeho mám pořád takový strach? Vždyť se s odvahou nořím do míst uvnitř sebe, která tedy zrovna nevypadají jako ze žurnálu! Tak proč se moje realita nemění?“
Nemohla. Chybělo poslední uvědomění a to přišlo:
„Neměla jsem strach z temnoty a mých stínů. Ale z toho co se stane, když vyjdu se svým světlem ven.“
A hra se změnila.
Tento strach vidím jako jeden z důvodů u většiny lidí, kteří i po poctivé a radikální cestě zpátky k sobě v určitý moment cítí, že se nedokážou pohnout dál.
Proč se bojíme svého světla? Proč s ním nejdeme ven? Co za tím je? O tom zase někdy příště.
