Ocitla jsem se v situaci, která byla mojí další cestou za kouřové zrcadlo. Byl to můj reparát, který jsem nečekala, protože tohle jsem přeci už měla vyřešené! Ne, neměla. Byla to situace mnoha vrstev a jak se to všechno dělo najednou, na chvíli ve mně i v mém životě zavládl zmatek. Co mně ale nejvíc fascinuje je fakt, že jsem znovu dala prostor mojí mysli vytvořit okolo této situace příběh plný dobrých skutků, aniž bych rozpoznala sérii svých naučených reakcí. Ty samozřejmě vycházejí z mých programů, strachů a bolestí. Takže namísto uspokojení z dobrých skutků jsem si zase vydláždila cestu do bahna.
Vím o sobě, že jsem „hodná holka“. Od malička jsem žila v prostředí, které mně k této roli stimulovalo – rodina, škola, práce, vztahy. Všude jsem vždy automaticky aplikovala model hodné holky a věřila jsem, že je to jediná cesta životem. A tak jsem si tuhle roli hýčkala až jsem úplně zapomněla na svoje pocity. Namísto uznání a přijetí se mi dostávalo jen manipulativní pochvaly na všech frontách, ale nic z toho mně nenaplňovalo a tíživé pocity vyloučení mně trápily dál. Namísto abych práskla do stolu a promluvila si sama se sebou, vždy jsem přidala na intenzitě hodné holky.
Nemohlo to dopadnout jinak než dlouhými roky bolesti, utrpení a otročení. Jedinou záchranou před zešílením mi bylo odevzdání se roli oběti. Pasovalo to na obrázek hodné holky, ego se nažralo, a odměnou mi byla naděje, že si někdo všimne mých dobrých skutků. Tak přesně tohle se nestalo. A nikdy se to nestane.
Jak tomu už tak bývá, když je něčeho moc, život zasáhne a probudí nás. A tak moje hodná holka dostala pěstí mezi oči. Velmi intenzivně, na mnoha frontách, a byl to budíček, na který nezapomenu. Nebylo nad čím přemýšlet, nebo snad něco vymýšlet. Šlo to vlastně samo. Tedy ne úplně, protože jsem na začátku bojovala o svůj starý program, na který jsem byla zvyklá. Takové to teplo a smrádeček. Ale bylo to úplně jedno, jen jsem si celou tu proměnu zdramatizovala a stejně nebylo jiného vyústění než opustit tu hodnou holku.
Povedlo se. Jen jsem nebyla dost pozorná a tak trochu jsem zapomněla v rámci procesu na to, že hodná holka už bude navždy součástí mně. No a tak musela přijít další lekce…
Přišla za mnou jedna starší dáma a požádala mně o pomoc. Nejprve šlo o drobnost, ve které jsem se velmi rychle zorientovala, vše vyhodnotila tak jak to opravdu je a pravdu jsem položila na stůl. Jednou větou: Sama obrovskou těžkou almaru z druhého patra neodnesu a do svého kombíku ji nenarvu. Tečka.
Netrvalo dlouho a přišla další prosba. Tentokrát už byla v mých očích realizovatelná. Jednou větou: Okna dokážu umýt. Co jsem ale naprosto ignorovala byly moje tělesné pocity. Celou dobu našeho rozhovoru mi nebylo dobře po těle. Celé se to ve mně kroutilo. A když jsem pomoc nakonec slíbila, cítila jsem se jako spráskaný pes. No a na to čekala moje mysl a okamžitě nastoupila. Našla tak překrásné a bohulibé vysvětlení, proč to mám udělat, že moje hodná holka nemohla odolat.
Úkol jsem provedla. Ale blbý pocity nezmizely ani před, ani během, ani po. Potřebovala jsem se v tom zorientovat. Co je na této situaci špatně? Dělám dobrý skutek a cítím se u toho jako blbka… Tohle prostě nešlo ignorovat. Odpověď přišla rychle, jasně a syrově. Vůbec to není o oknech, to je jenom forma, přes kterou se ukazuje hlubší pokřivenost vztahů v rodině. Dospělé děti nemají čas pomoct matce, tím jí věnovat pozornost, ona tak žije v mentalitě oběti a hledá cesty, jak pozornost získat. Byť si myslím jak dobrý skutek jsem udělala, vlastně jsem jenom násilně vstoupila do procesu jejich rodiny. Ten pojede samozřejmě dál, já to jen oddálila o jednu epizodu. Byla to tedy vlastně vůbec pomoc? Pro ně ne. Pro mně ano. Naučila jsem se svoje. A to dost důrazně.
Došlo mi, že pokud konáme s čistými úmysly, ještě to neznamená, že je to správně. Určitě je to lepší, než škodit, ale z pohledu rovnováhy života je to ve výsledku vlastně dost stejné. Pokud ty dobré skutky motivuje naše bolest, náš strach, nebo program, pak v dlouhodobém horizontu to ani nám, ani druhým nepřinese nic užitečného. Potvrdíme si svůj program a druhým zatarasíme jejich cestu. No a všichni tak budeme sedět v čekárně na další příležitost prolomit tohle poznání. Přijdou jiné kulisy a jiní herci a zaručeně to bude zase o kousek dramatičtější epizoda. Do kdy? Dokud to neprolomíme radikální upřímností a ztělesněním pravdy, kterou už stejně dávno víme.
Pomoc druhým je pro mně nejvíc. Nejlépe se v mém životě cítím, když pomáhám druhým. Mám dar altruismu. Nezištně pomáhat mně naplňuje. Jen se stále učím rozpoznávat, kam nasměrovat svoji energii pomoci tak, abych nenarušovala cestu druhých, ale aby po mém slovu a konání něco vykvetlo v krásu a pravdu. Stejně tak jako je důležité co zasejeme, je důležité i kde to zasejeme. Vím, tohle může znít drsně, ale není jakkoliv užitečné zdržovat se s čímkoliv (lidi, situace), co jen vyžaduje naši energii pro posílení dramatu, toxicity, ulpění na programu, strachu, nebo mentalitě oběti.
Kam jde naše pozornost, tam jde naše energie. Tak ať to stojí za to.
