V sérii Cesta za kouřové zrcadlo (najdete zde) mluvím mimo jiné o formách uvíznutí. Je to stav, kdy zamrzneme v nějakém modelu chování, nemoci, nebo reakce na svět okolo nás. Dá se s tím žít klidně celý život. Velmi často se uvíznutí stává alibi, a tak aniž bychom si toho všimli, pomalu uhníváme, trpíme a ničíme. Z uvíznutí se stane životní menu a my neustále vyhledáváme podněty, které nakrmí naše hladové ego. Je to závislost jako každá jiná. Naprogramujeme se tak, že bez něčeho nemůžeme být, máme strach, že toho nebudeme mít dost, a když nastoupí abstinenční příznaky, uděláme všechno pro to, abychom se vrátili do opojení pomocí této substance.
Forem uvíznutí je mnoho a velmi často se prolínají. Pro sebe jsem si je rozdělila do těchto základních škatulek: nemoc, závislost, ezo, trendy a společenské normy. Každá zmíněná oblast pak skrývá nepřeberné množství dalších forem, které neustále přibývají s rostoucí potřebou lidí přehlušit v sobě bolest a utrpení. Více o formách uvíznutí najdete v tomto vysílání.
Jednou z velmi častých forem uvíznutí dnešní doby je závislost na dramatu – vlastním i cizím. Většina lidí se doslova koupe v dramatech a vůbec o tom neví. Stalo se to tak silným návykem, že se dokonce snaží umlčet ty, kteří nesdílejí jejich zálibu v dramatu.
Jeden příběh za všechny.
Představte si, že slavíte padesátku. Rozhodnete se uspořádat setkání s kamarády, z nichž většinu znáte od dětství. Prožili jste spolu řadu etap vašeho života, máte společné zážitky, a vy si chcete užít jejich společnost „jako zamlada“. A bez manželek. Některé to pochopí. Zasmějou se pozvánce, na které vtipně, laskavě, ale zřetelně oznámíte, že je to návrat do dob krále klacka. A popřejou vám hezkou oslavu. Je to koneckonců vaše oslava, že?
Jenže najde se i taková manželka, která to nepochopí. Nejen že se urazí, ale dokonce cítí neovladatelnou potřebu vám to dát vědět. Zavolat se neodváží, tak pošle zprávu. Dramatickou. Její emocionální průjem jí dokonce dožene k tomu, že se z vás snaží udělat debila a doufá, že vám tím pokazí nadcházející oslavu. Že po tom všem se nad sebou zamyslíte, omluvíte se a uděláte oslavu podle jejích představ a s ní.
Příběh jsem napsala ve dvou odstavcích. Kdyby ho psala dotyčná dáma, byl by zaručeně jiný. A mnohem delší. Protože si umím představit, co všechno sama sobě odvyprávěla po přečtení pozvánky (kterou nedostala ona, ale její manžel), před zprávou (kterou smolila kdoví jak dlouho), bezprostředně po zprávě (která nezůstala bez důstojné a slušné odpovědi) a v následujících týdnech (kterými se potřebovala utvrdit ve své neochvějné pravdě).
Tak takhle bych popsala závislost na drama. Je to přímo učebnicový příklad toho, jak namísto zastavení se a pochopení, co se mi skutečně děje, nasměruji svoji energii do prohloubení vlastního dramatu. Vytvořím kauzu a ta se přeci musí důkladně vyšetřit…
Takovému jednání nedávám ve svém životě prostor. Ani sobě, ani druhým. Přirozeně vnímám a soucítím s tím, co za jakoukoliv formou uvíznutí skutečně je – zranění, hluboká bolest, příběh který sami sobě opakovaně vyprávíme. Ale pochopení nemám. Protože závislost na dramatu podporuje všechnu tu iluzi vnějšího světa a halí vše do ještě větší mlhy. Podle mého lidé odmítají dospět. Chovají se jako malé děti, kterým někdo rozsypal pastelky, a to se neodpouští. A když svůj hlad po dramatu neukojí na jednom, najdou si druhého. A třetího. A dalšího.
Je jim líp? Ne.
Je na světě líp? Ne.
Nevím, proč lidi vyvážejí svoje osobní žumpy na pole, které se jiní snaží zúrodňovat.
