Tohle jsou přesně momenty, kdy se propadám, nevím proč, a nevím kam. Je to silný nutkavý pocit připojit se k davu mrtvých lidí a po cestě do jámy za městem si s nimi pokecat o tom, jak na prd to je. Všechno. A furt. A ideálně nejdéle v půli cesty najít viníka mého života. Samozřejmě celého, to by jinak nebylo dostatečně trýznivé. Mně to znovu a znovu vždycky překvapí, že tenhle stav přijde. Vždyť já jsem přeci jinde! Mám to jinak! Bla! Bla bla! Bla bla bla! Béééééé!
Znám dvě roviny podobných stavů „já chuďátko nevinné“, chcete-li „proč zrovna já“, nebo klidně taky „za co mně trestáš“.
Když stav totálního zahlcení egem a mysli přijmu za svůj, tedy se na něj dívám jako na nevyhnutelnou součást mého bytí, no tak pak je to průser. Dám prostor těm dvěma kumpánům vytvářet další a další vrstvy mé marnosti, neschopnosti, hlouposti. K tomu jim uvařím dobré jídlo, dám jim dobrého pití, namasíruji jim záda, a ještě jim dám svačinu na cestu. No a na konci vylezu s nálepkou masového vraha, vytržníka, který sousedovi načůral do bazénu, včera nepomohl stařence s nákupem, neadoptoval minimálně tři psi, a do toho sežral celou tabulku čokolády a s nikým se nepodělil.
Když tento stejný stav nechám v té pustině, kde si lebedí a hodně si dává pozor, aby nevylezl ven na světlo, a postavím se mimo jeho pole do pozice pozorovatele, tak to je jiná píseň. Najednou vidím dvě směšné trhovkyně, které si mezi sebou vyřizují dávné spory z doby, kdy ještě nebyly na světě. Jen to prostě musí táhnout dál, protože konflikt, křik, napadání, drama a napadání jsou důležité ingredience jejich potravy. A ohněm na kterém vaří svoji večeři je moje síla, kterou jim odevzdávám. Ta oběť ve mně jim mimochodem ten oheň zapaluje a pravidelně přikládá.
Proč to píšu?
Protože i když na chvíli (třeba i dlouhou) nastane stav jedna a blížím se nemilosrdné diagnóze těch dvou chytrolínů „šoupej nohama, dospělí se baví“, přijmu to. Vědomě. Bděle. Nechám jim prostor, ale pomalu se přesouvám do pozice svědka. Hledám bezpečnou vzdálenost od ega a mysli. Oni si toho ani nevšimnou, že jsem se vzdálila. Jsou zabraní sami do sebe a svého dramatu. Jak je to možné? Protože si zvykli na moji obvyklou reakci oběti, rovnou s ní počítají, a tak se už ani neobtěžují mně občas zkouknout, jestli jim fandím.
A co se stane pak?
Oni se unaví sami a usnou. A já mám prostor najít to skutečné pravdivé za oponou dramatu. A pak jen prostě vím. A zároveň připouštím, že nevím. A tím vytvořím balanc, který mysl a ego nemají rádi. Takže až se probudí s obvyklou kocovinou z utrpení, které si tak nadšeně nadávkovaly, bude jim blbě a já mám další prostor zavést nové pořádky.
A takhle pořád dokola, je to o tréninku. Už teď cítím, jak se moje obvyklé reakce na situace, které na mně ještě mají spouštěč, mění. Neztrácím energii. Získávám prostor pro nové pořádky.
A co že to bylo za moment, kdy jsem se začala propadat? Dějou se mi krásné věci a na to já nebyla dlouhodobě zvyklá…
