Tento příběh znám už dlouho a je myslím docela známý. Svého času koloval i po sociálních sítích a ve svém okolí neznám člověka, kterého by nezasáhl. I mně hned napoprvé přivedl k zamyšlení. Dodnes mi odhaluje další vrstvy a podněty k rozjímání. Zvláště poté, co mi do cesty přišla zcela jiná verze závěru příběhu než ta, která se dostala do oběhu online.
Úvod příběhu je stejný ve všech verzích.
Starší z kmene Cherokee rozpráví se svým vnukem o životě. „Zuří ve mně bitva. Je to nebezpečné. Je to boj mezi dvěma vlky. Jeden je zlý. Je hněvem, závistí, smutkem, lítostí, arogancí, sebelítostí, vinou, záští, lží, nadřazeností a egem.Ten druhý je dobrý. Je radostí, mírem, láskou, nadějí, vyrovnaností, pokorou, laskavostí, empatií, štědrostí, pravdou a vírou. Stejný boj probíhá i uvnitř tebe a také uvnitř všech ostatních.“
Vnuk se zamyslel a zeptal se: „Který vlk vyhraje?“
Tady příběh zastavím.
V té řekněme ‚populární‘ verzi šířené po sociálních sítích stařec odpověděl, že vyhraje ten, kterého krmíš. A většina lidí tuto odpověď přijala jako jedinou možnou. Jak jinak, přeci? Vždyť to je to konání dobra, živit v sobě bílého vlka, protože je hodný! A o to jde! Já chci být hodná! I já jsem to tak před lety přijala a hodně mně to uchlácholilo. Ale také přivedlo do bludiště.
Několik let poté jsem díky mojí americké souputnici při studiích u HeatherAsh Amary poznala verzi, která najednou dávala větší smysl.
Příběh končil takto.
Stařec se usmál a odpověděl:
„Pokud je správně krmíš, vyhrají oba. Když nakrmím jen bílého vlka, černý vlk se schová ve tmě a bude čekat, až zakolísám, aby se na mně mohl vrhnout a získat pozornost, po které touží. Vždy bude naštvaný a vždy bude bojovat s bílým vlkem. Ale když ho uznám, může být spokojen on i bílý vlk a všichni vyhrajeme.
Neboť černý vlk má vlastnosti, které potřebuji a které bílému vlkovi chybí: houževnatost, odvahu, nebojácnost, sílu vůle a vynalézavost. Bílý vlk místo toho poskytuje soucit, péči, srdce a schopnost upřednostnit potřeby druhých před svými.
Jak vidíš, ti dva vlci se navzájem potřebují. Pokud budeš krmit pouze jednoho a druhého necháš hladovět, stanou se nakonec oba dva neovladatelnými. Péče o oba jim umožňuje, aby ti sloužili, abys mohl vytvořit něco většího, než jsi ty, něco dobrého v čase, který ti byl dán tady na zemi. Nakrm je oba a utišíš jejich vnitřní boj o tvoji pozornost. Když uvnitř neprobíhá žádná bitva, můžeš pak slyšet hlasy hlubšího poznání, které tě povedou při výběru správné cesty za všech okolností.
O klid v duši, můj synu, musíme všichni v životě usilovat. Ten, který má uvnitř klid, má všechno. Ten, který ve svém srdci a duši chová bouři, nemá nic. To, jak se rozhodneš zacházet s protichůdnými silami v sobě, nakonec určí, jak budeš žít.“
Uvědomila jsem si, že první verze konce je jen honosnější (a milosrdnější) cesta podpory duality, se kterou se rodíme, kterou společnost podporuje, a která je danou normou. I přestože je to právě dualita, která nás všechny trhá na kusy, vede do spáru závislostí, praxí psychologů, některé ještě dál. Druhá verze je pro mně jednotou. Tou, kterou ve skutečnosti hledáme, ale málokdo dokáže vystoupit z davu a zdánlivé jistoty přijetí, protože následuje dav a jím odsouhlasené vidění světa.
Dnes píšu tento článek opět s odstupem několika let a vlastně až nyní rozumím moudrosti v příběhu. Protože jsem ho prožila naplno v sobě. S nejčistšími úmysly, ale přesto stále v dualitě. Přemýšlením o tom, kterého z vlků právě krmím, který by měl kdy převzít žezlo, kterého bych měla krotit, kterého podporovat.
Pak mně napadlo zeptat se vlků napřímo. Vysmáli se mi, jak zbytečné je řešit, jak to je. Jak malé je chtít vědět. Zatímco já můžu strávit zbytek života hledáním toho nej konce příběhu o dvou vlcích, oni ve mně žijou a tvoří v tom nejčistším souladu, kterého já nikdy hlavou nedosáhnu. A oni tak v mém životě fungují. Je to možné? Je. Je to těžké? Ne. Je to jen pro vyvolené? Ne. Stačí jedna jediná věc. Každý den, každou vteřinu svého života hledat soulad sám se sebou v té nejčistší podobě, ve své původní esenci. Ta tu pořád je, nikam neodešla, jenom je u většiny lidí pohřbena pod nánosem dramat, strachů, programů, traumat a především přijetí role oběti. Pak není třeba řešit dva vlky v nás, protože oni tvoří nás v dokonalé harmonii.
Tedy můj konec příběhu je: Ukaž jim svoji esenci. Ukaž jim kdo jsi bez příkras a v té nejsyrovější podobě. Pak je obejmi oba dva a dej jim svobodu. Oni ví kdo jsi, proto ví, jak a kdy konat. Dej jim důvěru, že ti vždycky ukážou, kde právě jsi, a zda si nezabloudil na svojí cestě.
