V těchto dnech se jen těžko jakákoliv rodina vyhne otázce vysvědčení. Ti šťastnější se těší systému slovního hodnocení a celostního přístupu k dítěti v jeho vzdělávání. Většina se ale potýká s metou symbolizovanou číslem, které zcela legálně vyjadřuje hodnotu dítěte v daném předmětu. Známky jsou v mých očích jen pohodlným způsobem, jak děti od raného dětství učit, jak se zařazovat do škatulek, a jak se snažit být první ve šplhu na strom bez ohledu na to, že jsem ryba.
Rituál uzavírání vysvědčení pro mě ale má větší hloubku a tou je kdo tuto moc vykonává. Ano, známkování se může stát (a stává), nástrojem moci. Je zcela v pořádku motivovat děti ke snažení, ke vzdělávání, ale výměna nabiflovaných informací za známky mi přijde už tak zrádná, natož když si z toho někdo udělá hru.
Proč to všechno píšu.
Dcera mého kamaráda je v osmé třídě. Tedy v ročníku, kdy už se vysvědčení započítávají do systému hodnocení pro přijímací zkoušky na střední školu, které ji čekají v příštím školním roce. Je si toho vědoma. Snažila se i předtím, ale nyní si díky vedení svého táty ujasnila školu, kterou chce studovat, a uvědomila si, že chce zabrat. Samozřejmě jí některé předměty nejdou, prostě na ně není nastavená, ale i v nich překonávala překážky, aby jí případné horší známky nezkazily cestu na střední školu.
Ve dvou takových předmětech, kde byla na pomezí horší známky, se dohodla s paní učitelkou, že udělá referáty a tím splní měřítko pro lepší známku. Byla to vzájemná dohoda. Dívka vše splnila, odevzdala, a považovala dohodu za uzavřenou. Ale ejhle, pár dní před vysvědčením se dozvěděla, že paní učitelka jí dala v obou předmětech horší známky. Nemohlo následovat nic jiného než pláč.
Říkám si, že tam prvním spouštěčem mohla být skutečnost, že bude mít horší známky, a může jí to uškodit. Ale to nebude mít dlouhé trvání. Ani to zklamání, ani to horší vysvědčení. Tady prostě proběhla zrada. Zrada od autority. Učitel a žák udělaly dohodu. Žák svůj díl splnil, učitel ne. Takhle jednoduché to je.
Co mně na tom hrozí je, co takový příběh může dlouhodobě napáchat v životě té mladé dívky, která má vše před sebou. Za tou clonou běžnosti takové situace vidím několik témat.
V tomto příběhu proběhla zrada. Ve zdravé společnosti platí dohoda a pokud jedna strana splní co slíbila, druhá to také udělá. I slovo je smlouvou. Plnit dohody je čestné. V toxickém prostředí slovo neplatí, snad jen na papíře, podepsané u právníka. Ruku v ruce se zradou mi jde hlavou zneužití moci. Učitel je něco jako policista, nebo voják, nebo kdokoliv, komu byla dána funkce dozoru, vykonávání něčeho, poslání. Ano, má pozici, funkci, ale to nikoho neopravňuje měnit dohodu ve svůj prospěch a hrát si s někým, kdo se v dané situaci zdá být méně. Možná tahle dívka začne mít strach z autorit a namísto objevování kým skutečně je začne hledat cesty, jak vyhovět určeným autoritám, aniž by si vůbec připustila, že daného člověka jako přirozenou autoritu vůbec neuznává a je to hajzl. Co mně však hrozí asi nejvíc je možná nedůvěra v sebe. Jen těžko si v tomto věku vysvětlím, že jsem neselhala já, ale že učitelka se zachovala jako hajzl. A z nedůvěry v sebe pramení nedůvěra v život, a od toho se odvíjí těžká cesta zpátky sama k sobě.
Jak si má 14letá dívka poradit s takovou náloží pozadí této situace, byť ji nevnímá vědomě? Co když pro ni bude jednodušší vzít si z toho, že bude škodit, protože může bez ohledu na důsledky? Že je v pořádku zradit, zneužít moc a nedůvěřovat? Protože to je to s čím se v důležitý moment svého života potkala a někdo, komu věřila, jí podrazil.
Dnes se neustále všude mluví o traumatech, o tom kolik mladých lidí je na antidepresivech, závislých na alkoholu. Tak možná v takovém příběhu hledejme příčinu. A to si myslím, že v té noční můře dnešní společnosti se jim takových příběhů stane nespočet. Děti a hlavně ti dospívající, jsou paňáři, umí být krutí, moc se s tím nemažou, a prostě jsou často na pár facek. Ale tohle si nezaslouží. Dejme jim lekce, dejme jim výzvy, ale ne takhle. Protože tohle je možná výzva na celý život. Nikdo neví, s jakou další bolestí uvnitř se tento příběh spojí, jak prohloubí trauma, a jestli náhodou nepodpoří už tak silný pocit, že „nejsem dost dobrá“.
